Občas se mi stává, že když jsem v nějaké situaci, ve které se necítím moc dobře nebo mi je smutno, vybavím si nějaký pohled. Většinou to je pohled na nějakou přírodu, takovou, jakou mám rád. V duchu se přesunu tam a jsem tam, jak dlouho chci. Pak si říkám, že je škoda, že takové místo vlastně není. Nebo možná je, ale ne přesně takové, jako v té představě. Může to být v krajině, která je jen podobná realitě, může to být i v jiné době. Možná, že to jsou jen střípky poskládané z nějakých vzpomínek, kdo ví. Občas si vybavím podzimní žlutavou krajinu s kopci Lužických hor, kde se klikatí silnice někam do jejich výšin. Je to nějaké neurčité místo, které asi ani neexistuje, ale to mi ani nevadí.


Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *