Víte, nemám mnoho přátel. Mám kolem sebe dost lidí, ale nemůžu je považovat za přátele. Jsou to prostě známí nebo v lepším případě kamarádi. Takový známý třeba bydlí pár kilometrů ode mě, ale nikdy ho nenapadlo zastavit se u mě třeba na kus řeči. Víte, že by mě to potěšilo? No koho ne. Jiný známý žije ve stejném městě, dokonce na stejné straně co já, ale vídáme se jen jednou za rok 150km mimo naše bydliště. Jsou to prostě známí, kteří nemají tu vlastnost vcítit se do mých pocitů, nevzpomenout si a neříct si, jak se asi mám, jak mi je. Od známých ale toto ani nečekám. Pak tu jsou kamarádi. Nemám nijak definovanou hranici, kam by měli patřit známí a kam kamarádi, protože někdy je to dost obtížné určit. Tuhle jsme měli s jedním takovým kamarádem poměrně dost intimní řeč, něco, co byste leckomu jen tak neřekli. Od té doby si jej poměrně vážím, i když ho vidím jen na společných akcích. Ani on však nemůže dostát zařazení do skupiny přátel, i když je k tomu hodně blízko. Další kategorií jsou kolegové. Ani ne ti pracovní, ale koníčkářští. S těmito lidmi si nemám kromě koníčka co říct. Většinou jsou zapálení do věci, ale sociální kontakt neberou jako prioritu a zajímá je jen věc. Sice si možná popovídáme na společné téma, ale tím vše končí a za hodinu si na sebe ani nevzpomeneme.

Když se vám nějaký člověk líbí, nemyslím vzhledově, ale charakterem, chováním, názory a přemýšlíte, že toto by byl třeba dobrý kamarád, ne vždy je to možné. Musí totiž také chtít, a to je někdy velký problém, na který narazím, když se naivně pokusím o kontakt s ním. Třeba má úrovně přátelství nastavené úplně jinak, má přátel dost nebo nemá žádné, ale žádné nechce. Nikomu nevidíte do hlavy. Když se k do jeho povědomí třeba krůčkem dostanete, nakonec zjistíte, že si spolu nemáte co říct, a to je vždy smutné.

No a ti praví přátelé, jak se říká, strčili by za vás ruku do ohně. Nebo ne? Já si myslím, že takový člověk je vzácnost. Ale i kdyby to neudělali, dokáží pomoct jinak. Když se soužíte, je vám zle, tak se ozvou a aspoň člověka potěší jen to, že napsali nebo zavolali. Těch je hodně málo, ale nějaké takové asi mám, i když o tom někdy dost pochybuji a upadám do depresí, že na mě všichni (míněno ti, kteří jsou mi blízcí a od kterých to čekám) kašlou.

Kategorie Sociálno

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *